Příběh Davídka

Jmenuji se David a jsem pro své rodiče vysněné dítě. Když jsem se narodil, jejich štěstí neznalo mezí. Ale netrvalo dlouho a všechno se změnilo. Když se dozvěděli mou diagnózu, přišel šok. Slzy, otázky, nepochopení. Proč právě já?

Byl jsem tak slabý, že jsem se nemohl sám napít, pohnout se, ani pořádně otevřít oči. Ležel jsem na jednotce specializované péče, zatímco moji rodiče počítali, kolikrát denně se mi podaří oči vůbec otevřít. Většinu času jsem prospal a jídlo jsem dostával přes sondičku. S maminkou jsem strávil měsíc a půl v nemocnici.

Když jsme se konečně vrátili domů, začal jsem dělat pokroky. Dnes je mi už tři měsíce. Dokážu jíst sám, někdy se i usměju nebo si popláču. A hlavně – vím, že mě moje rodina miluje bezpodmínečně. Tato láska je silnější než jakákoli diagnóza.

Přesto mě v životě čeká spousta výzev. Každý den musím cvičit, dostávám injekce růstového hormonu a za pár let začne nejtěžší část – období hyperfagie. To znamená, že nebudu cítit sytost, budu mít neustále hlad. A s tím přichází obrovské riziko obezity a další komplikace.

Ale mám naději.

Věřím, že díky vědě, výzkumu a podpoře dobrých lidí se jednoho dne dočkám života, ve kterém nebudu muset neustále bojovat s hladem. Života, ve kterém budu moci růst, smát se a snít – stejně jako ostatní děti.